Dopis farníkům 26. února 2017

"Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno."
(Mt 6, 33)

26. února 2017

Vážení a milí farníci,

za několik dní začne postní doba, která je pro mne příležitostí, abych vám napsal další dopis. Chtěl bych vám totiž nabídnout zamyšlení nad svátostí smíření, které vychází z úvodní části Obřadů pokání (OP), tedy z knihy, která v latinském vydání vyšla v roce 1973 a upravuje její slavení. Někomu je bližší termín svátost pokání, jinému svatá zpověď. Katechismus katolické církve používá dokonce označení svátost pokání a smíření. Uvádím výčet různých pojmenování proto, abych vás hned na začátku ujistil, že bude řeč právě o této svátosti, která v historii měla různá jména.

Dobře pochopit svátost smíření znamená vidět ji v souvislosti s Kristovým velikonočním tajemstvím a dalšími svátostmi. Není třeba se rozepisovat o velikosti Ježíšovy lásky, poslušnosti
a utrpení, které umožnily vítězství velikonočního rána nad hříchem a smrtí. Na tomto Kristově vítězství získáváme podíl ve svátosti křtu, kdy jsme ponořeni do tajemství jeho smrti
a vzkříšení.

Skutečnost, že Kristus prolil svou krev na odpuštění hříchů, zaznívá při každé mši svaté. Znamená to tedy, že samotné slavení eucharistie nás také odkazuje ke Kristovým Velikonocům
a zároveň nám nabízí možnost odpuštění všedních hříchů a to dokonce na více místech: např. při úkonu kajícnosti, při zpěvu Sláva na výsostech Bohu a Beránku Boží či při svatém přijímání.

Hovoříme-li tedy o odpuštění hříchů, hovoříme o Kristově velikonočním tajemství a to i vzhledem k svátosti smíření,
ve které docházíme odpuštění lehkých i těžkých hříchů, kterých jsme se dopustili po křtu. Navíc můžeme vidět svátost smíření jako pokračování toho, co začalo ve křtu: obrácení, které má za cíl Boží království, připodobňování se Kristu a navracení křestní nevinnosti.

Pokud bychom měli někomu vysvětlit, co je to hřích, možná bychom si vzpomněli na definici "přestoupení božího zákona." Písmo svaté ale vidí hřích jako porušení osobního vztahu s Bohem, který je vztahem blízkosti, společenství a lásky. Nejde tedy o přestoupení neosobního zákona, ale o urážku osoby. Proto Písmo považuje za hřích i to, když lid svému Bohu nenaslouchá.

Toto biblické pojetí hříchu je přítomné i v Obřadech pokání, protože představuje hřích "jako urážku Boha, která zpřetrhává přátelství s ním." Lze tedy očekávat, že smysl této svátosti bude souviset s pojetím hříchu a bude tedy zaměřen na obnovu
a posilu narušeného vztahu. A skutečně čteme, že svátost smíření "směřuje k tomu, abychom Boha milovali a zcela se mu oddali." (OP 5)

Jestliže se svátost smíření neomezuje na pouhé rozhřešení, ale přináší do života kajícníka posílení vztahu s Bohem, znamená to, že plně odpovídá logice Božího království, jak ho hlásal Kristus: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!" (Mk 1,15) Slavení této svátosti po nás tedy žádá obrácení a víru.

Dostáváme se tak k jednomu z biblických pojmů, který je pro svátost smíření klíčový: obrácení, řecky metanoia. Tento pojem je tak důležitý, že jednoznačně charakterizuje postoj kajícníka, který "se má především celým srdcem obrátit k Bohu," a zároveň spojuje jednotlivé části svátostného obřadu: "Toto niterné obrácení srdce, které v sobě zahrnuje lítost nad hříchem
a předsevzetí vést nový život, je vyjádřeno zpovědí církvi, patřičným zadostučiněním a polepšením života." (OP 6)

Tento pohled je velmi významný, protože má svůj původ v učení evangelia o setkání s Kristovým tajemstvím. Znamená to tedy, že v současném uspořádání svátosti smíření spočívají úkony kajícníka v obrácení srdce (lítost nad hříchem a předsevzetí vést nový život) a jsou jeho vyjádřením (vyznání církvi, zadostučinění a změna života).

Vyplývají z toho další důsledky: "Na této lítosti srdce závisí pravdivost pokání. Obrácení totiž má zasahovat člověka v jeho nitru, aby mu den ze dne dodávalo většího světla a uvádělo ho do stále většího připodobnění Kristu." (OP 6a) Znamená to tedy, že obrácení srdce nemůže být ničím nahrazené, a pokud chybí, svátost se stává bezmocnou.

Když jsme si ukázali, jak souvisí obrácení srdce s lítostí, podíváme se nyní na podobnou souvislost s vyznáním hříchů a se zadostučiněním.

Vidět spojitost mezi vyznáním hříchů a obrácením možná není tak těžké, protože "vychází z pravdivého sebepoznání před Bohem a z lítosti nad hříchy." Předpokládá vztah lásky, protože "vnitřní zpytování svědomí a navenek projevené vyznání se má odehrávat ve světle Božího milosrdenství." (OP 6b)

Možná nás ale překvapí, že také zadostučinění je třeba vnímat jako součást cesty obrácení (OP 6c): "Pravé obrácení se dovršuje zadostučiněním za viny, polepšením života a náhradou škody." Jak tomu máme rozumět?

Podle Písma je to Bůh, kdo usmiřuje hřích člověka, což velmi zřetelně zjevuje vykupitelské dílo Kristovo. Takto chápané usmíření nemá v úmyslu měnit chování Boha, ale změnit člověka, aby byl schopen přijmout Boží dar. A tuto změnu může učinit pouze Bůh. Z tohoto pohledu se zadostučinění stává usmiřující, když podporuje cestu obrácení a když je opravdu lékem na hřích
a začátkem nového života.

To je důvod, proč v tomto pojetí obřad ústí přímo do života
a život silně vstupuje do obřadu. Skutečně je těžké jak pro lítost, tak pro zadostučinění určit přesnou hranici, kde končí obřad
a kde začíná život. Například propuštění kajícníka se popisuje takto: "Kajícník však pokračuje dál ve svém obrácení a vyjadřuje ho životem obnoveným podle Kristova evangelia a stále více naplňovaným Boží láskou, neboť láska přikrývá všechny hříchy
(1 Petr 4,8)." (OP 20)

Možná častěji než "zadostučinění" nazýváme tuto část svátosti smíření "pokáním". Uvádím to, aby každý věděl, o čem je řeč. Asi není nutné omezit se pouze na jedno či druhé označení, ale je důležité učit se dobře vnímat, jak tuto část obrácení máme prožívat.

V Obřadech pokání si můžeme všimnout ještě dalšího prvku, který do spolupráce na obrácení vtahuje celou církev, protože je kněžským lidem. Nejedná se pouze o vzdálenou činnost, jako je volání věřících k pokání a modlitba za ně, ale také přímo vstupuje do cesty samotného obrácení, neboť "svou láskou, příkladem
a modlitbami pracuje na jejich obrácení." (OP 4) Tato činnost církve vyplývá ze skutečnosti, že "byla zraněna jejich hříchy" (OP 4) a její odpověď je odpověď lásky, která spočívá ve spolupráci na jejich obrácení.

Církev zraněná hříchem, jak říká H. Schuster, "není anonymní entita nebo něco abstraktního, ale je to můj manžel či manželka, můj kolega v práci, příbuzný, konkrétní farnost."

Je tedy potřeba, aby konkrétní církevní subjekty manžel, kolega či příbuzný se zhostili úkolu jednat ve prospěch obrácení hříšníků "svou láskou, příkladem a modlitbami." Tak se církev "stává ve světě znamením obrácení k Bohu." (OP 4)

Vnímat obrácení jako starost církve znamená vidět také svátost smíření ve společenství církve, a to jak z pohledu služebníka, tak kajícníka. Kajícník totiž není pasivním uživatelem, ale lítostí, vyznáním a zadostučiněním se spolu s knězem podílí na slavení "liturgie, jíž se církev neustále obnovuje." (OP 11)

Byla by řada dalších věcí, u kterých by bylo možné se zastavit. Ale třeba bude jiná příležitost, kdy se budeme podrobněji věnovat například průběhu samotného slavení svátosti smíření.

Smyslem tohoto dopisu je pomoci vnímat svátost smíření v souvislosti s obrácením. To je viděno jako pozitivní norma určující nejen celý obřad svátosti smíření, ale i celoživotní směřování člověka, který byl ve křtu naroubován na Krista.

Jsme na začátku postní doby, která je každoroční naléhavou výzvou k obrácení, abychom mohli slavit velikonoční svátky vnitřně obnoveni. Chci vás tedy pozvat, abychom dobře využili čas, který máme před sebou. Zkusme každý pro sebe vymyslet, na co se budeme v postní době soustředit, abychom pokročili na cestě obrácení. Pro inspiraci uvádím, že to může být čas věnovaný doma společné modlitbě nebo hraní si s dětmi, účast na mši svaté i ve všední den nebo na čtení z Písma (lectio divina), adoraci či křížové cestě. V neposlední řadě také slavení svátosti smíření, ve které toužíme nejen po odpuštění, ale i po obrácení.

V neděli 2. dubna 2017 v 15.00 bude společná křížová cesta v kostele sv. Ondřeje a po ní v 16.00 bude možnost slavení svátosti smíření na faře, kdy bude přítomen ještě další kněz. Doufám, že vám tato nabídka přijde vhod.

Přeji vám požehnanou postní dobu

P. Jan Šlégr, farář