K čemu jsou dobré kostely?

Následující zamyšlení nechce být historickým pojednáním o krásném svědectví lidského umění, kterými kostely bezpochyby jsou. Spíše bych chtěl ukázat na důvody, kvůli kterým naši předkové vůbec kostel postavili. On totiž velmi úzce souvisí s životem člověka. Ptáte se jak?

V kostele najdeme křtitelnici, která je místem, kde se rodí k životu z vody a z Ducha svatého ten, kdo uvěřil v Krista. Svěcená voda u vchodu v kropence, kterou při příchodu děláme znamení kříže, nám připomíná skutečnost křtu, že jsme se stali Božími dětmi.

Tak jako bychom bez jídla zemřeli, platí totéž i na rovině víry. Proto nedaleko křtitelnice je ambon, z kterého se čtou biblické úryvky. Jedná se o Boží slovo, které přináší někdy útěchu a povzbuzení, jindy napomenutí a varování. Každopádně je slovem toho, který má člověka nesmírně rád, a proto je dobré se na něj spolehnout. Bývá přirovnávané ke světlu, které nám svítí na cestu a naplňuje naše srdce svým pokojem.

Do kostela neodmyslitelně patří oltář, na který se přinášejí oběti. O jaké oběti se v křesťanství jedná? Na našem oltáři nezapalujeme oheň, který by části zvířat či prvotiny z úrody měnil v obětní dým, jak tomu v dávných dobách bylo běžné. Náš oltář je pokrytý plátnem, protože je připomínkou stolu, u kterého Ježíš naposled večeřel se svými apoštoly.

V Novém zákoně čteme, že kromě modlitby je obětí milou Bohu všechno, co konáme z lásky. Tak můžeme z každodenních drobností učinit dar, který při mši svaté přineseme Pánu Bohu na oltář spolu s chlebem a vínem. Chléb je symbolem práce, která bývá náročná, víno zase slavnostních a radostných chvil.

V kostele také činíme důležité životní rozhodnutí, protože je místem, kde muž a žena vstupují do manželství. Proč tomu tak je? Ze svobodného rozhodnutí se ženich s nevěstou zavazují k tomu, že po celý život budou pro sebe darem. Toto rozhodnutí není jednoduché, proto přicházejí prosit Boha o pomoc, aby v úctě, odpouštění a lásce mohli být stálí a věrní. Člověk by totiž těžko hledal jinou cestu ke štěstí.

K životu patří i to, že nám někdy něco nevyjde. Přestože se snažíme, uděláme něco špatně, dopustíme se něčeho, co nás mrzí. Anebo možná někdo ublíží nám a je pro nás těžké odpustit. I v takovém případě uděláme dobře, když se obrátíme k Bohu. Proč? Naše slabosti a selhání totiž nezmění jeho láskyplný postoj, který má trvale ke každému člověku, tedy i k nám. Bůh vždycky nenávidí hřích, ale člověka má rád. To, o čem nyní vyprávím, je Boží láska, kterou můžeme výjimečným způsobem zakusit při svátosti smíření.

Nechalo by se toho napsat mnohem víc, ale v tuto chvíli to stačí. Pokud by někdo měl zájem se dovědět více o křtu, svatém přijímání, svátosti smíření, církevním svatebním obřadu,... budu rád, když mne bude kontaktovat. Podrobnější informace lze také najít na jiných farních webech, např. u katedrály Svatého Ducha v Hradci Králové.

Jan Šlégr, farář