Varhany jako liturgický nástroj

Cesta varhan od světského k liturgickému nástroji
(J. Kudrna)

Nástroje na principu spojení několika různě laděných píšťal a zásobníku vzduchu (měchu) se nacházely v mnoha starověkých kulturách. Za prvního opravdového předchůdce dnešních varhan bývají i díky klávesovému mechanismu považovány antické vodní varhany (řecky hydraulos), které byly postaveny Ktesibiem z Alexandrie ve 3. stol. př. n. l. Voda zde sloužila k rovnoměrnému stlačování vzduchu. Technicky dokonalejší byly varhany pneumatické (latinsky organum pneumaticum), kde již vody k regulaci vzduchu nebylo třeba. Ačkoliv varhany jsou dnes nejvíce rozšířeny v kostelích, antické varhany sloužily světským účelům více než potřebám kultu. V prvních staletích našeho letopočtu jejich zvuk nechyběl ani při krvavých soubojích či mučení prvních křesťanů v římských amfiteátrech. Nelze se tak divit, že církevními otci byl jakýkoliv zájem o světskou hudbu a tím i varhany často přímo démonizován. V křesťanských bohoslužbách se od prvopočátku pěstoval pouze zpěv bez doprovodu jakýchkoliv nástrojů. Tuto tradici si dodnes uchovává např. pravoslavná církev. S pádem západořímské říše dochází i k úpadku antických varhan na jejím území. Vývoj pokračuje na císařském dvoře v Byzanci. Zde se v následujících staletích stávají varhany nezbytnou prestižní a luxusní rekvizitou (varhanní píšťaly byly často i z ryzího zlata) doprovázející různé slavnosti, hostiny i jiné reprezentativní akce dvora.

Takovéto varhany byly do západní Evropy přivezeny jako dar byzantského císaře Konstantina V. Kopronyma franckému králi Pipinovi Krátkému v 8. stol. n. l. Z četných pramenů se dozvídáme o obdivu kronikářů k ohromujícímu technickému i hudebnímu zázraku, nahánějícímu hrůzu barbarům. Zřejmě prvními nově postavenými západoevropskými varhanami byl nástroj benátského mnicha Giorgia, který si od něj nechal pro svůj palác postavit Pipinův vnuk Ludvík Pobožný.

Dodnes se přesně neví, kdy a kde došlo k dějinnému zvratu - objevení varhan pro církevní účely. Papež Jan VIII., známý listem knížeti Svatoplukovi o uznání staroslověnštiny v liturgii, si žádal od bavorského biskupa varhany i s varhaníkem k vyučování hudebního umění, tedy zřejmě pouze k přípravě bohoslužebného zpěvu. Jestliže se ale v dalších letech objevovaly varhany i v kostelích, tak spíše jako tolerovaný doprovodný nástroj. Postupem času však převážily četné výhody, které služba varhan chrámové hudbě přinášela. Během celého středověku až do reformace se tak z nejvyšších církevních pater neozývá jednoznačné odsouzení, ačkoliv lokálně se občas takové invektivy objevily. Varhany se tak postupně zabydlují téměř ve všech významných kostelích a katedrálách té doby. Rostoucí zájem o varhany v kostelích vystihuje biskup Baudry ve své obhajobě varhan z 12. století: "Hle, k čemu nás přivádí úvaha o varhanách v našem kostele: nejsme my varhanami Ducha svatého? Slyšíce varhany, sjednoťme se do úplnější harmonie, slučme se do dvojnásobné dobroty..."

Závěrem ještě konstatujme, že následné působení v rámci křesťanského kultu vyneslo varhany, zmítané přízní i nepřízní různých dějinných zvratů, na piedestal krále nástrojů. Současné postavení varhan v liturgii dokresleme citátem papeže Jana Pavla II., proneseným r. 1981 u příležitosti instalace nových varhan ve Vatikánu: "Právě varhanní hudba dokáže jedinečným způsobem beze slov vyložit liturgická mystéria, tlumočit je a podporovat uctívání v duchu a v pravdě (Jan 4, 23). Kéž se její řeč, srozumitelná všem lidem bez rozdílu, stane poslem lásky a míru!"

Volně podle: KLINDA, Ferdinand. Organ v kulture dvoch tisícročí. Hudobné centrum, Bratislava, 2000.